Historické způsoby lovu (nejen v oborách)

      Způsoby lovu zvěře se nejen v historii odrážely od těch, které byly praktikovány v zahraničí. Způsob lovu byl hlavní příčinou, která během staletí měnila prostorovou strukturu obor a krajiny. Dále to byl aktuální umělecký sloh, který tvořil zahradní umění a na něž obora také reagovala, vkus majitele a správce obory či druh chované zvěře.

      Hlavním způsobem lovu zvěře v období založení prvních obor byla jezdecká štvanice, která bývala oblíbeným lovem českých panovníků a šlechty. Oblíbeným místem několikadenních štvanic bývala krajina Křivoklátska. A to vše po dobu poměrně dlouhou, nejméně od 10. do 14. století. Všechna ostatní myslivost bývala v těchto minulých dobách svěřena loveckému personálu. Tyto lovy se odehrávaly nejprve v otevřené krajině. V důsledku nedostatku zvěře ve volnosti se lovy přesunuly do obor, které často vznikaly pouze ohrazením části lesa, do kterých byla nahnána zvěř z širokého okolí. V době Václava IV. vrcholí a vlastně i končí první období jezdeckých štvanic. Sám tento panovník byl velkým milovníkem lovu. Štvanice bývaly nebezpečné, porosty byly neupravené, často se stávalo, že se jezdec na koni zranil, přišel o oko nebo se zabil. Je jasné, že obory v tomto období postrádaly ucelené uspořádání, jediným kompozičním prvkem zde bývala osa, tvořena cestou nebo alejí, která spojovalo oboru se sídlem, a mohla jí procházet do hloubky.

     Již z roku 1394 existuje zmínka o tenatech, tedy sítích, do kterých byla zvěř naháněna a následně ulovena. To znamená, že jestliže byly tyto sítě používány, musel pro ně být vytvořen určitý uspořádaný prostor. Jednalo se patrně o rozvolněné porosty, kterými mohla být před postupujícími honci hnána zvěř. V blízkosti tenat mohl být porost hustší, tak aby zvěř tenata neviděla a nebyla jimi zrazena. Přímo před tenaty byl prostor s řídkým porostem a to proto, aby lovec snadněji přiskočil k polapené zvěři. Jedná se tedy o první podložený zásah do netknutých porostů obor. K lovu jelenů se obvykle stavěly 4 díly tenat asi po 150 metrech. Tenata byla vysoká 260 cm. Poblíž tenat se ukryli lovci s oštěpy, honci pak naháněli zvěř. Co se zamotalo do tenat, bylo bodnuto oštěpem „za žebro", tak zněl odborný termín.

     Lovectví 14. století bylo obohaceno o novou střelnou zbraň. Byl to samostříl neboli kuše. Kuše nabízela dvě nesporné výhody: přesnější míření a větší donosnost a průbojnost střely. Luky dostřelily do vzdálenosti 150-200 m, kuše 280 až 400 m, záleželo velice na typu použité zbraně a šípu. Z toho vyplývá, že se mohly plochy obor a průseků v nich zvětšovat.

     V renesanci již nebylo zvykem, aby se panovník na koni řítil lesní houštinou, ozbrojen oštěpem a lukem. V druhé polovině 15. století se palné zbraně stávají zbraněmi loveckými.

S loveckými ručnicemi přišla do myslivosti další novinka, plachty neboli plátna.

Byly to plachty určené k usměrňování hnané zvěře. Sloužily také k uzavření prostoru, v němž se lov odehrával, neboť výkon tehdejších palných zbraní nebyl velký, dalo se střílet jen na malou vzdálenost. Lovci si museli nechat zvěř nadehnat na dostatečně krátkou vzdálenost. Stříleli zvěř z altánu a vozů, dokonce k lovu používaly balkony loveckých zámečků. Nebo se část lesa obstavila plátny, střelci stáli uvnitř a čekali, až naháněná zvěř narazí na plátna. Když se tak stalo, zvěř se zastavila, ocitla se ve zmatku, vracela se zpět a při tom byla lovci slovena. Tento typ lovu se dá pojmenovat jako německý, neboť z této země přišel do Českých zemí.

Německý způsob honu – uzavřené plachtové hony, uprostřed býval pavilon pro veškeré pohodlí lovců, požadované množství zvěře bylo na dosah, a bylo vpouštěno po potřebných skupinách do prostoru mezi plachtami. Ty byly mnohdy pomalovány krajinnými scenériemi jako divadelní kulisy.

K tomuto způsobu lovu bylo třeba utvořit větší volný prostor doplněný o jednotlivé solitérní stromy nebo skupiny na jinak přehledné ploše. Na místě zamýšlené leče byl předem ve vysokém lese vysekán volný prostor pro výběh z komor a postaven tu altán. (Andreska, Andresková, 1993) K vhánění zvěře mohly sloužit speciálně zasazené a upravené porosty téměř jako dopravní koridor. Byly to liniové prvky, průseky, trychtýřovité prostory v porostech.

     V 17. století se k nám také dostala jiná významná forma honby, sloužící převážně k lovu jelenů, a to francouzské parforsní hony. (Andreska, Andresková, 1993) Zavedl je nejprve kníže K. E. Liechtenstein (1611-1684) na jižní Moravě. Je pravděpodobné, že se jednalo o Lednicko-valtický areál. Všeobecně je za předního propagátora zdejších parforsních honů, které hleděly více na ceremoniální lesk než na bohatý výsledek, pokládán František Antonín hrabě Sporck. (Wolf, 1976)

Byl to návrat jezdecké štvanice, která u nás byla již od středověku, nová byla jen její vnější forma. Ustálila se přesná pravidla, podle nichž lov probíhal. Honila se daná zvěř, byl to jeden kus, který byl předem obeznaný, převážně to byl jelen. Používaly se speciální fanfáry, vycvičení jízdní myslivci – pikéři, početné láje psů. Revírem na lov mohla být pouze obora rozdělená sítí průseků, aby lov v průběhu mohli sledovat diváci. (Andreska, Andresková, 1993) V oborách, pokud to jejich výměra dovolovala, byly někdy pořádány i štvanice, často pravděpodobně i jako soutěže (Wolf, 1976) V tuto dobu se do myslivosti vrátili jezdečtí koně. Revírem nemohla být jakákoliv krajina, ale velká obora, rozdělená sítí průseků, aby mohli průběh honu sledovat vybraní diváci. (Andreska, Andresková, 1993)

Francouzský vzor parforsního honu – velkolepá okázalost, ceremonie, zásadně se odehrávali na koních se smečkou psů, používaly se lovecké signály, hudba a oděvy šité výhradně k tomuto účelu. Celý lov provázela složitá organizace a vyumělkovanost.

Tímto způsobem honby počaly prý se nejprve baviti Peršané a Tataři (Černý, 1895) Francouzi a Angličané ji pouze v 17. století zdokonalili. Byl to typ štvanice, při níž bylo využíváno terénních modelací, dekorací, později naaranžovaných překážek. Projevovala se snaha vytvořit co nejvíce přirozené romantické prostředí. Docházelo ke střídání rozvolněného porostu s otevřeným prostorem. Později se z toho způsobu vyvinuly až dostihové štvanice, kdy byly vytvářeny koridory bez porostů, v nichž byla zvěř štvána na ohraničené ploše před lovci na koních. Plocha bývala ohraničena kulisami z plátna, sítí, dřev nebo nepropustnými porosty a terénními modelacemi. V tomto případě se muselo jednat o vyvýšeniny, které by zvěř považovala za nepřekonatelnou překážku. Na Hluboké se jezdívaly oblíbené parforsní hony ještě v 19. století

V tomto období je možné setkat se i s jinými způsoby lovu. Byly to:

Anglický způsob – štvanice, lov na jednu lišku nebo zajíce, vznik z důsledku nedostatku zvěře. Byl to obdobný způsob lovu, jako předchozí francouzský vzor. Je pravděpodobné, že z tohoto a jiných podobných typů lovu se vyvinuly dostihové závody.

Z honů vznikly r. 1846 první dostihy a z nich r. 1874 Velká pardubická steeple-chase, která se stala chloubou našeho jezdeckého sportu. (Andreska, Andresková, 1993)

- štvanice probíhala v rozvolněném porostu nebo v lese, kde jsou překážky kladeny uměle i zvěři, ta nemůže z určitého ohrazeného prostoru uprchnout

Španělský způsob – vzezření jako býčí aréna, na náměstí nebo jiném uzavřeném prostoru, kde lovci zápasili se zvěří, existovali zde ale také štvanice na jednotlivé kusy zvěře , důraz kladen spíše ale na lesk a nádheru , než na výsledek lovu (Sedláčková, 2001)

- otevřené prostranství před zámkem, kde navazoval na oboru, nebo v oboře, odkud byla zvěř vybírána a naháněna.

Italský způsob – lov byl ´inscenován´ jako divadelní představení, lovecká scéna byla upravena s umělými hrady a letohrádky postavenými na skutečných ale i umělých ostrovech, lov probíhal za doprovodu hudby. Zvěř bývala mnohdy i opíjena aby byla snáze slovitelná.

- rozvolněné, upravené porosty, důraz byl kladen především na vyumělkovanost a estetičnost prostředí, které mělo být upraveno tak, aby oku a lovu lahodilo

     Baroko bylo vrcholným obdobím v zakládání obor, pořádání štvanic a parfózních honů. Za typické oborní úpravy přírodních prostorů sloužících právě pro tyto lovy je považováno vedení sítě hvězdicovitých nebo diagonálně řešených cest s průseky, které v konečném vyústění odhalovaly zajímavé pohledy. Byly vytvářeny geometrické rozčleněné porosty na volných plochách s mohutnými stromy a loukami.

     Barokní myslivost zavedla ještě jeden způsob lovu, který měl odpomoci tehdejšímu slabšímu výkonu zbraní křesaček, a sice takzvanou ”vodní honbu“. Při tomto způsobu lovu šlo o to, že se zvěř zahnala pomocí plachet do vody a pak se, plovoucí, střílela na krátkou vzdálenost ze břehů a z loděk. Rybníky k tomuto účelu budované měly pravidelný tvar, nejčastěji úzkého obdélníku. Černý v roce 1895 tento způsob lovu již nezmiňuje. Rybníky, které již nesloužily k lovu, bývaly většinou zasypány. Některé existují dodnes a jsou velkým estetickým přínosem. Například ve Staré oboře na Hluboké se zachoval nevelký, dlouhý a úzký rybník, kterému se dosud říká „Wasserjagd. (Andreska, Andresková, 1993) Je docela dobře možné, že i v jiných oborách by se našly rybníky tohoto určení, zcela v duchu barokní doby, kdy se obory zakládaly podle návodů a vzorných plánů v loveckých knihách té doby a kde se s vodními honbami počítalo. (Andreska, Andresková, 1993) 

 Po Slavatech zdědili Černínové také Jindřichohradecko. V druhé polovině 18. století tam proměnili okolí rybníka Vydýmače v přirozený park, v němž od r. 1791 do r. 1821 pořádali parforsni hony, které prý daleko předčily tehdejší proslulé štvanice hlubocké a lednické. (Wolf, 1876)

     V 18. století přišly do módy hromadné odstřely a šlechta si přála co nejvíc zvěře zastřelit. To byla zlá doba pro zvěř, ta byla pomocí plachet naháněna do obrovských stád a následně v ohrazeném prostoru bez porostu nebo rozvolněným porostem odstřelována. Nejpověstnější byly hromadné štvanice na panství Černínů, také proto, že zejména o jemčinských se zachovaly nejpodrobnější zprávy, později literárně zpracované. (Wolf, 1976) k tomuto lovu se opět používaly plachty.

Černínům patřil i Petrohrad s oborou. Tu nechaly v r. 1722 zrušit, neboť již dispozičně nevyhovovala. Vybudovali novou okolo barokního zámečku Sv. Hubert, který byl obklopen loveckou osadou, z níž se na všecky strany hvězdicovitě rozbíhaly lovecké průseky.

     V 19. století nastal zlom, obory již nebyly pouze místem zábavy, začalo se pohlížet na kvalitu chované zvěře. V Evropě nastal rozmach krajinářských parků, obory a jejich uspořádání se nabízely jako ideální podklad pro takovéto parky. Rozsáhlé plochy smíšených porostů, skupiny stromů, solitéry, vodní plochy, modelace terénu, zajímavé pohledové možnosti, romantické stavby, to vše vedlo k tomu, že mnoho obor bylo zrušeno a převedeno na park. Jednotlivé solitéry zmizely, rozvolněné porosty byly zapojeny. V případě obnovy se proto musí postupovat zejména na základě studia mapových podkladů, historických fotografií a zbytků stop v krajině.

     Ve 20. století se objevuje v rámci památkové obnovy a péče snaha obnovit původní kompoziční uspořádání historických oborních celků. Mnohdy je již ale jejich struktura rozpadlá a nečitelná.

     Doklad o propojení účelnosti a estetiky lze nalézt v mnohé historické literatuře. Vyplývá z ní, že docházelo jak k propojení zahrad a sídel s oborou, tak také následně obory s krajinou. Zejména v barokní době tak docházelo ke vzniku typického krajinného rázu.

     Černý (1895) uvádí, že co do místních poměrů, oboře příznivých, vyjma to, co již uvedeno bylo a čeho rozličná zvěř zvláště vyžaduje, třeba ještě na zřeteli míti, by založena byla na blízku většího města, kde zvěřina vždy výhodnějšího odbytu nalézá, a pak aby nebyla příliš vzdálena od obydlí jejího majetníka, jemuž především zábavy poskytovati má. Nalézá-li se v lese nějaký hrádek lovecký nebo myslivna, budiž vše to dle možnosti v oboru zadáno. Tím získá se nejen značná okrasa, ale i mnohá výhoda. Tento autor přímo nabádá aby společně s oborou byly zakládány také drobné stavby za účelem zkrášlení prostředí. Autor dále uvádí, že v oboře musí být porost s rozličnou skladbou, různého stáří. Musí se zde nalézat upravené plochy pro louky a políčka, plochy lučin a lesních palouků se solitérami. Prosvětlený les s podrostem. V každé oboře musí být nejlépe tekoucí voda a kaliště (záleží na zvěři, má-li potřebu kalištiti se). Dále je třeba doplnit oboru o krmná zařízení a trvalé, bytelné oplocení se vstupy, branami, záskoky a cestami. A ještě odchytové zařízení, přezimovací obůrky, karanténní obůrky, drobné stavby (mosty, posedy, kazatelny, pomníčky, studánky, aj.). Dle dávných zkušeností též rozličné stromový poskytuje zvěři oblíbené lahůdky. Jsou to především duby, maďaly, jeřáby, plané stromy ovocné. Stromoví to budiž tedy v oboře vysazováno na holiny mezi mlaziny u cest, u průseků i na jiná místa vhodná, zvláště u krmelišť. Též záhodno jest na příhodných místech zasázeti divoký jasmín, hlohy a jiné, zvěři zvláště milé keře.

Když vše, co tuto bylo stručně udáno, a čeho pro chov zvěře nezbytně potřebí jest, zařízeno a obstaráno bylo, zbývá jen ještě upravení cest, průseků a pěšinek pro výkony honební potřebných.

Cesty zřizují se hlavně pro pohodlné projíždění obory jak povozem, tak na koni. Zároveň používají se často při některých výkonech honebních k rozestavění střelců, postavení zavíradel (pláten, tenat) a vyhovují tak dvojímu účelu. K oblíbeným stávaništím zvěře upravují se též zvláštní užší cesty, mírně zahnuté, by snadněji bylo možné přišoulávati se na povoze a koňmo. Cesta tyto mohou být jen tak široký, co stačí pouze pro jedinou kolej, ale vždy dobře urovnány a upraveny, by jízda nepůsobila hlomozu.

Průseky oborní, zřízené pro pohodlnější výkony honební, bývají 5-8 m široké a rozdělují oboru na jisté části, více méně stejné. Rovné průseky jsou sice z mnohých příčin pohodlnější, ale méně příjemné. Nejvkusněji založeny jsou, když rovný směr střídá se s rovnými záhyby a když poskytují zajímavé vyhlídky. Upravení jejich má nejen vyhovovati potřebám honebným , ale zároveň sloužiti ku pohodlné jízdě. Mimo průseky potřebí jest zřídit v oboře též pěšiny a stezky pro pohodlné přiloudání (přišoulání) se ke zvěři. Takové pěšiny upravují se hadovitě po celé oboře, bývají prosekány v houštinách a široké jen jako obyčejné pěšiny, v polohách rovných anebo mírně stoupajících. Zvláštní ozdobou každé obory jest zajisté vkusný hrádek lovecký, v němž střelci za časů honů přenocují a vůbec přebývají. Bývá-li tu pán myslivosti i jindy (mimo honby), může též v nejbližším okolí hrádku upravena býti pěkná zahrada. Avšak vše to závisí na libovůli pánově či majetníkově a nepatří k nezbytné úpravě obory. Tím autor přímo popisuje obecné kompoziční principy obor, které bývaly používány a které jsou platné dodnes. Jednoznačně i zde kompoziční principy vycházejí z potřeby chovu a lovu zvěře. Tím je potvrzena myšlenka, že část historických zahrad (tedy obora) vznikala na základě loveckých principů.

     V současnosti nejsou obory zakládány na základě kompozičních principů, jedná se především o oplocování lesních a travnatých pozemků. Prioritní je dodržení optimálních podmínek pro chov daného druhu zvěře. Zakládání v rámci určitých kompozičních principů bývá uplatňováno pouze při obnově historických oborních komplexů.

Tab. VI.: Kompoziční principy uplatňované při zakládání obor vyvolané především způsobem lovu

     Tabulka se zabývá kompozičním členěním převážně interiérové části obory, která podléhala módě lovu a aktuálnímu stylu zahradního umění. Co se týče vnějšího vzhledu obory, zejména jejího tvaru, záleželo především na terénních podmínkách. Obora mívala pravidelný geometrický i amébovitý tvar. Hranici tvořily např. vodní toky, skalnaté útvary nebo terénní zlomy. Ne každý si mohl dovolit vybudovat pravidelný tvar obory. Záleželo však také na velikosti. Snadněji se upravovala do podoby formální zahrady malá obora na kvalitním podloží, než obora s velkou rozlohou, jejíž část ležela např. v močálech.

     Oborní komplexy, které byly zakládány v návaznosti na již existující sídlo většinou reagovaly a odvíjely se od kompozice tohoto sídla. Stavby přiléhaly k oboře na jejím kraji nebo se nacházely nedaleko. S oborou ale i v tomto případě zůstávaly propojeny a to cestou, alejí, průsekem v porostu nebo skrze upravenou zahradu. Některé stavby se nacházely vně obory. I zde byla stavba propojena s porosty obory alejemi, průseky nebo cestami. V případě, že se stavba nacházela uprostřed oborního komplexu, odvíjely se od ní průseky jako od centrálního bodu. V některých případech dokonce pokračovala skrze oboru dále do krajiny (Holešov). Pokud se obora nacházela daleko od sídla panovníka, bylo v ní vystavěno několik objektů pro pobývání lovců a jejich doprovodu včetně stájí a psinců. Vnější tvar a velikost obor jsou velmi individuální.

Zdroj:

Diplomová práce: Obory jako objekty zahradní a krajinářské tvorby
MZLU v Brně, 2007

Autor: Jana Novotná